Dobový pohled na městečko Čajkend (Armény zvaného Getašen, GPS 40.473, 46.370)
s převážně rusky a arménsky mluvícím obyvatelelstvem, kde Rusko vlnu masakrů a deportací 1991 zahájilo.

Odkazy: Válka „o Náhorní Karabach“ 1988-1994 Masakr v Chodžaly 1992 Invaze a okupace Gruzie Ruskem 2008

Masakr a deportace Arménů Ruskem 1991

Operace Kolco, též operace Čajkend – 30. duben až 4. červenec 1991

Operace Kolco (v českém překladu operace Prsten, ázerbájdžánsky Çaykənd əməliyyatı, v českém překladu operace Čajkend) je krycí název pro velkoplošný masakr a deportaci převážně rusky a arménsky mluvících obyvatel nařízený Moskvou a spáchaný ruskou armádou, vojsky ministerstva vnitra Ruska a KGB v květnu až červenci 1991. Jednalo se o koordinovaný útok prakticky všech ozbrojených složek „Sovětského svazuׅ“, které mělo Rusko v té době k dispozici.
Masakry a deportace byly páchány prakticky na celém arménsko-ázerbájdžánském pomezí na území více než deseti jak arménských, tak ázerbájdžánských okresů.

Sdělovací prostředky Arménie označily útok Ruska jako genocidu arménského národa, akt státního terorismu proti civilnímu obyvatelstvu a trestné tažení Ruska za to, že se Arménie pokusila vymanit z ruské nadvlády.

Obsah

Pozadí
Aktéři a pachatelé trestného tažení
Operaci Kolco nařídili a řídili
Ozbrojené složky, které Rusko nasadilo:
Zahájení operace Kolco
Důsledky
Důsledky tzv. války „o Náhorní Karabach“
Otázka genocidy
Ruskem rozšířené mýty o tzv. válce „o Náhorní Karabach“
Arménské obviňování Ázerbájdžánu z genocidní politiky
Reference

Pozadí

Gruzie, Ázerbájdžán a Arménie byly v letech 1920-1921 krvavě obsazeny Rudou armádou leninského Ruska a násilně včleněny do Ruskem ovládaného „Sovětského svazu“. Až na malou část proruských kolaborantů se většina obyvatel těchto porobených národů po celou dobu trvání Sovětského svazu nehodlala s nadvládou Ruska s jeho leninskou ideologií vlády komunistické strany smířit.

Rusko drželo monopol na armádu a ozbrojené složky po celou dobu existence Sovětského svazu pevně v rukou. Zatímco Rusko hromadilo zbraně na úkor ekonomiky, ruskými vojsky obsazená Gruzie, Ázerbájdžán a Arménie udržovaly zemědělskou a živočišnou výrobou Rusko při životě.

V 80. letech 20. století studenou válkou vyčerpané Rusko vědělo, že Gruzie, Ázerbájdžán a Arménie (stejně jako Čečensko, Tatarstán a Baškortostán) se budou chtít ruského okupanta zbavit a vyhlásit nezávislost. Často publikovaný pohled, že se jednalo o lokální konflikt mezi Arménií a Ázerbájdžánem, je zcestný. Ve skutečnosti se jednalo o konflikt imperiálního Ruska versus Ruskem vojensky obsazené kavkazské národy – Arménie, Ázerbájdžán a Gruzie. V tom smyslu je přizpůsobena dále používaná terminologie.

Jednou z metod Ruska, jak udržet tyto země v závislosti na Kremlu, bylo vyvolání vzájemných ozbrojených konfliktů, které by je uvrhly do existenční závislosti na dodávkách ruských zbraní a munice. Právě na Kavkaze, který obývá velký počet různých národů, se Rusku nabízí příležitost nejprve rozdmýchat konflikty, následně tyto země vojensky obsadit, vyvolaný konflikt řídit dávkováním zbraní a munice a do jejich vlád nastrkávat proruské kolaboranty. Monopolním prodejem zbraní a munice pak na jejich úkor ještě vydělávat.

Již v roce 1986, to jest ještě za existence Sovětského svazu (který se rozpadl až v prosinci 1991), začalo Rusko pracovat na vyvolání války mezi Ázerbájdžánem a Arménií, když na území Arménie začalo vyzbrojovat násilníky všeho druhu ruskými a v menší míře i československými ručními zbraněmi a municí.^[1]

Arméni a Ázerbájdžánci spolu žili celá desetiletí a mnozí byli vzájemnými sňatky spřízněni. Právě v Náhorním Karabachu, kde se převážně arménské a ázerbájdžánské vesnice střídaly jedna vedle druhé, bylo promísení obou etnik největší a dosahovalo prakticky 100 %. Pouhými ručními zbraněmi se tak lokální válka dala vyvolat jen těžko. Bylo nutné nasadit ruské prostředky: tanky, vrtulníky, letadla a dělostřelectvo. K tomu pak ještě přidat typicky ruskou brutalitu: masakry, drancování, znásilňování a deportace spojené vyhlazováním celých měst. Ruské tanky a vrtulníky s ruskými posádkami tak jednu chvíli drtily Armény, aby posléze masakrovaly Ázerbájdžánce. To vše za mohutné dezinformace ruských státních médií, které z vlastních válečných zločinů střídavě obviňovalo Arménii a Ázerbájdžán. Rusko tak vyvolalo celosvětovou iluzi, že celá tzv. válka „o Náhorní Karabach“ mezi Arménií a Ázerbájdžánem vznikla bez účasti Ruska, které se naopak snažilo konfliktu zabránit. Přitom představa, že armáda Arménie válčila s armádou Ázerbájdžánu za existence Sovětského svazu, je stejně nesmyslná jako představa, že by v Československu mohla s nasazením tanků a letectva válčit armáda Čech proti armádě Slovenska.


Čtyři hlavní vůdci, velitelé a organizátoři Operace Kolco. Tři Rusové a jeden Litevec z Kaliningradu. Zleva: Michail Gorbačov, generální tajemník ÚV KSSS a prezident Boris Pugo, ministr vnitra a člen rady bezpečnosti Boris Gromov – válečný zočinec, „Hrdina“ z okupace Afgánistánu Viktor Poljaničko – 1985 poradce okupační vlády v Afgánistánu, 1988 zástupce 1. tajemníka komunistické strany Ázerbájdžánu

Aktéři a pachatelé trestného tažení

Generální tajemník Ústředního výboru komunistické strany Sovětského svazu (fakticky tedy Ruska) a prezident Sovětského svazu (fakticky Ruska) Michail Gorbačov byl sice v důsledku tehdejšího hospodářského úpadku Sovětského svazu přinucen k vlídnější zahraniční politice vůči Západu, na druhé straně byl ale rozhodnut zachovat existenci ruského impéria pod diktátem Moskvy silou.

Na 17. března bylo naplánováno referendum o zachování Sovětského svazu. Moskva předpokládala, že přinutí „sovětské republiky“ se referenda zůčastnit a před celým světem odhlasovat legitimitu nadvlády Ruska nad územím rozpadajícího se Sovětského svazu. V tom se ale Moskva přepočítala. Pobaltské republiky, Gruzie, Moldavsko a Arménie se referenda nezůčastnily. Obecně se má za to, že operace Kolco bylo trestné tažení Ruska a trest Arménie za odmítnutí účasti v referendu o zachování Sovětského svazu.^[2]

Na jaře 1991, tedy víc než půl roku před rozpadem Sovětského svazu a očividně jako reakci na zmařené referendum, Moskva nařídila provedení operace Kolco^[2], která byla ruskými ozbrojenými složkami připravovaná měsíce dopředu.

Operaci Kolco nařídili a řídili:

Michail Gorbačov, generální tajemník Ústředního výboru komunistické strany Sovětského svazu (fakticky tedy Ruska) a prezident Sovětského svazu (fakticky Ruska) provedení operace Kolco nařídil.^[2]
Boris Pugo, ministr vnitra Sovětského svazu a člen Rady bezpečnosti Sovětského svazu (fakticky Ruska). První tajemník městského výboru Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) v Rize, předseda KGB pro Litvu. Aktivně prosazoval Operaci Kolco.^[2] Později (v srpnu 1991) se zúčastnil ozbrojeného pokusu o svržení Gorbačova. Původem Litevec z Kaliningradu.^*) (Fotografie vpravo nahoře).
Boris Gromov, nositel řádu „Hrdina Sovětského svazu“ za válečné zločiny v Afgánistánu. Oficiálně byl posledním sovětským vojákem, který 15. února 1989 Afghánistán opustil. Moskvou byl nasazen do Ázerbájdžánu jako hlavní velitel operace Kolco. Původem etnický Rus.
Viktor Poljaničko – etnický Rus, člen Ústředního výboru komunistické strany Sovětského svazu (ÚV KSSS) a současně (1988-1991) 2. tajemník ÚV komunistické strany Ázerbájdžánu. Je spoluautorem metodiky vyhlazování vesnic v Afgánistánu (1985-1988). Moskvou vyslán již v roce 1988 do Ázerbájdžánu, aby metodiku vyhlazování afgánských vesnic aplikoval na arménské vesnice v Ázerbájdžánu.
Rada bezpečnosti Sovětského svazu (fakticky Ruska, rusky Совет безопасности СССР) sestavená z nejagresívnějších stoupenců silové politiky Ruska operaci Kolco schválila. Radu bezpečnosti tvořili jmenovitě:
1. Gennadij Janajev – Rus^*) – člen politbyra Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu, víceprezident Sovětského svazu. V srpnu 1991 stál v čele neúspěšného pokusu o svržení vlády Sovětského svazu.
2. Vadim Bakatin – Rus – ministr vnitra Sovětského svazu (1988-1990) a předseda KGB (1991-1992).
3. Aleksandr Besmertnych – Rus – v roce 1991 ministr zahraničí Sovětského svazu.
4. Vladimir Krjučkov – Rus – člen politbyra Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu a vedoucí KGB (1974-1988) za invaze ruské armády do Afgánistánu.
5. Jevgenij Primakov – Rus – ministr zahraničí (1996-1998) a předseda vlády Sovětského svazu (1998-1999). Člen Nejvyššího sovětu Sovětského svazu a vedoucí KGB (1991).
6. Boris Pugo – Litevec – ministr vnitra Sovětského svazu (1989-1991). V srpnu 1991 stál v čele neúspěšného pokusu o svržení vlády Sovětského svazu. Poté spáchal sebevraždu i s manželkou.
7. Dmitrij Jazov – Rus – ministr obrany Sovětského svazu. Spolu s Gorbačovem sehrál vedoucí úlohu v masakru ázerbájdžánského obyvatelstva v Baku zvaného „Černý leden“ v lednu 1990. Odsouzen litevským soudem jako válečný zločinec za masakr v Litvě zvaný „Krvavá neděle“ v lednu 1991.


Členové rady bezpečnosti Ruska, kteří schválili operaci Kolco. Šest Rusů a jeden Litevec. Ani jeden Ázerbájdžánec o spuštění operace nerozhodoval. Zdroj: Wikimedia.

*) Pozn: Etnický původ organizátorů a strůjců operace Kolco je uváděn z toho důvodu, že Rusko a Arménie dodnes obviňují ze spáchání tohoto zločinu, který sami označují za genocidu arménského národa, Ázerbájdžán.

Rusko a Arménie navíc uvádějí jako hlavního pachatele Ázerbájdžánce Ajaze Mutalibova. Ten byl v té době pouhým oblastním politikem, který (na rozdíl od výše jmenovaných strůjců) nemohl rozhodovat o nasazení ruské armády v rámci Sovětského svazu, nasazení vojsk ministerstva vnitra, řídit činnost KGB, či dokonce rekrutovat trestance z celého území tehdejšího Sovětského svazu.
Ajaz Mutalibov se v roce 1990 stal generálním tajemníkem Komunistické strany Ázerbájdžánu, aby ji vzápětí (v září 1991) ke zlosti Moskvy zrušil. O měsíc později (18 října 1991) Ázerbájdžán vyhlásil nezávislost na Rusku a Mutalibov se stal prvním prezidentem Republiky Ázerbájdžán ještě za existence Sovětského svazu.

Ozbrojené složky, které Rusko nasadilo:

4. sovětskou armádu dislokovanou v Ázerbájdžánu jako hlavní invazní svaz do Turecka (člena NATO). Její součástí byla 23. gardová motostřelecká divize posádkou v ázerbándžánské Gjandže. Tato divize byla spolu s dalšími složkami sovětské 4. armády a ozbrojenými složkami ministerstva vnitra Sovětského svazu (fakticky Ruska) včetně útvarů mobilního nasazení OMON přesunuta do arménsko-ázerbájdžánského pohraničí.^[2]
Ozbrojené složky ministerstva vnitra Sovětského svazu včetně útvarů mobilního nasazení OMON. Tyto složky byly dislokované v Ázerbájdžánu jako součást 4. armády připravované k invazi do Turecka. V rámci operace Kolco byly složky ministerstva vnitra nadřízeny 4. sovětské armádě.^[2]
Falešní OMON-ovci byli Ruskem ozbrojení kriminálníci a násilníci všeho druhu převlečení do uniforem ozbrojených složek ministerstva vnitra OMON.^[2] Na území Sovětského svazu bylo v té době na 600 tisíc vězňů. Pro Rusko nebyl problém z nich sestavit banditské formace čítající několik tisíc násilníků, ozbrojit je, obléci do uniforem OMON, pod vlivem omamných látek poslat do akce a šířit propagandu, že se jedná o Ázerbájdžánce. Rozhodně se nejednalo ani o první nebo poslední případ, kdy Rusko obdobné banditské formace použilo. Z výpovědí svědků vyplývá, že právě tyto banditské formace maskované uniformami ministerstva vnitra Sovětského svazu OMON byly pod ochranou sovětské armády nasazeny k páchání těch nejhorších sadistických zvěrstev. Ruská a arménská státní propaganda, kterou přebírají i mnozí západní reportéři, tyto formace násilníků účelově označuje jako „Ázerbájdžánský OMON“.
Tzv. Ruské trojky byly trojice zástupců nasazených Ruskem do každého okresu, do kterého operace Kolco zasáhla. Každá trojka sestávala z jednoho zástupce ministerstva vnitra Sovětského svazu, jednoho zástupce ministerstva obrany Sovětského svazu a jednoho zástupce tajné služby KGB.^[2] Činnost těchto trojek byla tajná a identita členů byla falešná.^[2]

Zahájení operace Kolco

Od vstupu Turecka do NATO v roce 1952 byla v Ázerbájdžánu dislokována 4. sovětská armáda. Její součástí byla 23. gardová motostřelecká divize posádkou v ázerbándžánské Gjandže. Tato divize byla spolu s dalšími složkami sovětské 4. armády a speciálními oddíly ministerstva vnitra (OMON) přesunuta do arménsko-ázerbájdžánského pohraničí.^[2]

Dne 30. dubna takto posílená 23. divize zahájila pomocí tanků, obrněných transportérů, dělostřelectva a útočných vrtulníků útok do oblasti měst Čajkend a Karabulag v Ázerbájdžánu s převážně rusky a arménsky mluvícím obyvatelstvem. Překvapení obyvatelé nekladli žádný odpor, přesto jich byly desítky zmasakrovány. Přeživší obyvatelstvo bylo krutým násilím přinuceno podepsat souhlas s deportací a poté bylo násilně deportováno.^[2] Města a okolní vesnice byly ruskou armádou vyrabovány a vysídleny. Další masakry, deportace a rabování pokračovaly v dalších okresech až do 4. července 1991, kdy Gorbačov prohlásil, že operace Kolco splnila svůj účel a oficiálně ji ukončil.^[2]

Přes tři měsíce tak ozbrojené složky Ruska páchaly násilné deportace civilistů, nezákonné zabíjení, mučení, únosy, obtěžování, znásilňování a bezohledné zabírání nebo ničení majetku.^[2] Moskevská státní média přitom chrlila do celého světa záplavy zpráv, jak ázerbájdžánské tanky a ázerbájdžánská vojska ministerstva vnitra OMON masakrují a deportují Armény. V té době ale Ázerbájdžán žádné tanky ani armádu neměl.^[1] Veškeré ozbrojené složky dislokované v Ázerbájdžánu za éry Sovětského svazu podléhaly politickému i vojenskému velení v Moskvě.

Počet obětí tohoto masakru spojeného s deportací je možné jen odhadovat a jde do desetitisíců. Uvádí se, že jen ze Šaumjanského okresu bylo deportováno na 17 tisíc obyvatel.

Důsledky

Arménská média Operaci Kolco označila za jednu z nejkrvavějších a nejnehumánnějších operací deportace národů z jejich historických zemí a projev genocidní politiky, při níž byly poprvé proti civilnímu obyvatelstvu nasazeny tanky, bojové vrtulníky a dělostřelectvo, byly zpustošeny a zničeny stovky arménských vesnic v severním Arcachanu a v Šaumjanské, Hadrutské a Šušské oblasti, desítky tisíc lidí byly deportovány, stovky jich byly zabity a vzaty jako rukojmí.^[2]

Operací Kolco se Rusku podařilo splnit cíl: posílit etnické rozdělení mezi Armény a Ázerbájdžánci a cílenou propagandou vyvolat vzájemnou averzi. Gorbačov a další ruští představitelé přitom tvrdili, že operace Kolco byla nutná, aby se „zabránilo upadání regionu do chaosu“.^[2]

Současně se Rusku podařilo zlomit vůli Arménů po nezávislosti na Rusku. Až do roku 2018 se Rusku dařilo dosazovat do čela arménské vlády pomocí falšovaných voleb proruské kolaboranty.^[3] Dodnes je Arménie vojensky obsazena ruskou armádou. Rusko prodejem zbraní a munice kvůli válce s Ázerbájdžánem přivedlo Arménii na pokraj státního bankrotu v roce 2020, kdy se Arménie po krátkém konfliktu prakticky zhroutila a bez jediného výstřelu odevzdala Ázerbájdžánu značnou část okupovaného území (okresy Agdam, Kelbadžar, Lačin a zbývající části okresů Kubadli a Zangilan).

Poté, co Rusko na desítky let „zpacifikovalo“ Arménii, nasměrovalo svou pozornost na Ázerbájdžán. Ačkoliv se Rusko snažilo Ázerbájdžán rozložit a dodávkami zbraní a munice různým politickým frakcím vyvolat občanskou válku, podařilo se prezidentovi Ázerbájdžánu Hejdaru Alijevovi proti Ruskem vyzbrojované opozici prosadit, udržet celistvost státu, a dokonce se zbavit přítomnosti ruských vojsk na území Ázerbájdžánu.^[1] Tím Alijev rozzuřil Rusko, které v letech 1992 až 1994 pod vlajkou Arménie v rámci tzv. války „o Náhorní Karabach“ vojensky obsadilo 15 % území Ázerbájdžánu.^[1]

Důsledky tzv. války „o Náhorní Karabach““

Na 750 tisíc Ázerbájdžánců včetně smíšených arménsko-ázerbájdžánských rodin bylo v rámci Ruskem vyvolané války „o Náhorní Karabach“ zčásti povražděno a zčásti vyhnáno do zbytku Ázerbájdžánu. Celá města (Agdam, Füzuli a Džabrajil) byla vysídlena, vydrancována a proměněna ve města duchů.^[1]

Na 250 tisíc Arménů včetně smíšených arménsko-ázerbájdžánských rodin bylo zčásti povražděno a ostatní vyhnáni nebo deportováni.^[1]

Otázka genocidy

Ázerbájdžán označuje masakry spojené s etnickou čistkou 750 tisíc k Ázerbájdžánu se hlásících obyvatel za genocidu.
Fakt je, že svým rozsahem jednoho miliónu obětí je tento Ruskem řízený válečný zločin co do celkového počtu životů a deportací srovnatelný s genocidou Čečenců a Ingušů (1944 až 1946) a arménskou genocidou za první světové války na území tehdejší Osmanské říše.

Nemělo by se zapomínat, že jak carské, tak bolševické Rusko páchalo genocidy, které několikanásobně přesáhly 1 milión obětí, a to:

Genocidu kavkazských autochtonních národů v polovině 19. století (na 8 miliónů obětí) za carského Ruska.
Genocidu Adygů neboli Čerkesů (až 3 milióny) též za carského Ruska.
Genocidu zvanou holodomor Ukrajinců (ca 8 miliónů) za éry bolševického Ruska.

Z mezinárodního pohledu je zarážející, že zatímco genocida Arménů za dnes zaniklé Osmanské říše je mezinárodně široce uznána a Turecké republice předhazována při každé příležitosti, mnohonásobně větší masakry spáchané Ruskem jsou všeobecně opomíjeny.

Genocidu téměř tří miliónů Čerkesů, kteří byli carským Ruskem z 97% dílem zmasakrováni, statisíce vyhnány do Osmanské říše a mnozí utopeni v Černém moři, z členských států OSN uznala pouze Gruzie.
Holodomor Ukrajinců začal být mezinárodně uznáván za genocidu teprve po zahájení v pořadí již třetí postsovětské agrese Ruska proti Ukrajině v roce 2022.
Genocidu kavkazských autochtonních národů v polovině 19. století zatím neuznal nikdo.

Ruskem rozšířené mýty o tzv. válce „o Náhorní Karabach“

Není pravda, že se jednalo o konflikt náboženství mezi křesťanskými Armény a muslimskými Ázerbájdžánci. Po mnohé generace oba národy žily vedle sebe, ekonomicky byly vzájemně závislé a do značné míry spřízněné vzájemnými sňatky.^[1] Odlišnou víru a folklór tolerovaly. Hlavní město Ázerbájdžánu Baku bylo po staletí silně kosmopolitní, kde oba národy žily spolu s Židy, Rusy a dalšími národy.^[1] V roce 1918 Ázerbájdžán jako první „muslimská“ země na světě oddělil moc církve od státu a islám odpolitizoval. Za Sovětského svazu obyvatelstvo po náboženské stránce vychladlo ve prospěch ateismu. Nicméně jistá averze zde byla. Arméni byli všeobecně ochotni se v rámci Sovětského svazu bolševizovat a obsazovat politické funkce v počtu, který několikanásobně převyšoval procento Arménů v obyvatelstvu Sovětského svazu.^[1] Arméni se též ve velkém počtu podíleli na vojenském velení za invaze Ruska do Afgánistánu, zatímco odvedení Ázerbájdžánci byli houfně přidělováni jako nespolehliví do praporů PTP.^[1] Pokud tedy „náboženská“ averze hrála roli, jednalo se spíše o averzi vůči kolaboraci nepoměrného počtu Arménů s Kremlem než o averzi islámsko-křesťanskou.^[1]
Není pravda, že se Rusko snažilo konfliktu zabránit. Rusko mělo až do roku 1995 absolutní monopol na dodávky zbraní a zejména munice oběma stranám. Pokud by Rusko chtělo válce zabránit, stačilo zastavit dodávky munice. Naopak, veškerá snaha Ruska byla zaměřena na udržení konfliktu pod taktovkou Moskvy, prohlubování závislosti na Rusku a navyšování zisku Ruska prodejem zbraní a munice. Rusko potřebovalo demonstrovat celému světu a všem národům bývalého Sovětského svazu, že snaha o nezávislost na Kremlu se nevyplácí a každý národ, který se pokusí od Ruska odtrhnout (jako např. Čečensko, Tatarstán, Baškortostán, Gruzie, Moldávie, Sýrie či Ukrajina) čeká invaze, okupace, válka, drancování, deportace, masakry a genocida obyvatel.
Není pravda, že etnické čistky Ázerbájdžánců organizovali Arméni a naopak. Za Sovětského svazu veškeré instituce na území dnešní Arménie a Ázerbájdžánu podléhaly velení Moskvy a tvrzení Ruska, že místní instituce jednaly svévolně bez nařízení Kremlu, je ruská účelová lež, která vinu za ruské zločiny a celou válku svaluje na místní národy. I kdyby se místní politici hypoteticky rozhodli válku vyvolat, nemohli tak učinit bez dodávek zbraní, a zejména trvalého zásobování municí Moskvou. Sovětský svaz se rozpadal, nefungovalo zásobování elektrickou energií a potravinami, obyvatelé byli odkázáni na samozemědělství, žili na pokraji bídy a měli tak jiné starosti než rozpoutávat válku proti národům, se kterými byli po generace provázáni vzájemným obchodem a spřízněni vzájemnými sňatky.

Prohlášení předsedy vlády Pašinjana
o bankrotu Arménie z 15. dubna 2021.

Arménské obviňování Ázerbájdžánu z genocidní politiky

Ačkoliv Kavkaz nepatří k nejbohatším oblastem této planety, je Arménie v důsledku vyčerpávající války proti několikanásobně ekonomicky i početně silnějšímu Ázerbájdžánu s odstupem nejchudší kavkazskou zemí. Vojensky obsazená Ruskem a ekonomicky drcená nákupem ruských zbraní a munice skončila po prohrané válce s Ázerbájdžánem v roce 2020 na pokraji bankrotu. Produktivní obyvatelstvo odešlo z velké části do zahraničí.

Rusko po rozpadu Sovětského svazu rozdupalo arménskou rodící se demokracii podruhé, když do Arménie rozšířilo ruský „volební“ systém. Systém, ve kterém o vítězi rozhoduje množství hlasů nasypané bednami do volebních uren. Sypání hlasů bednami bylo takového rozsahu, že v mnohých okrscích bylo více hlasů než oprávněných voličů. Arménii tak až do roku 2018 (kdy se předsedou vlády stal Nikol Pašinjan) ovládali prakticky jen Ruskem nastrčení kolaboranti.

Tak jako dnes Rusko z vlastních spáchaných zločinů na Ukrajině permanentně obviňuje střídavě Ukrajinu, západní Evropu a Spojené státy, tak Rusko již přes 30 let z vlastních zločinů na území Ázerbájdžánu včetně Náhorního Karabachu obviňuje Ázerbájdžán. A státní sdělovací prostředky Ruskem vojensky obsazené a na Rusku existenčně závislé Arménie (která se bohužel těchto zločinech částečně podílela) tato obvinění reprodukují a intenzívně šíří do světa.

Jak takový produkt arménských médií vypadá je patrné například zde v PDF. A není nejmenších pochyb, že ruská a arménská dezinformace dokáže v tomto směru ovlivnit značný počet západních politiků i novinářů, kteří na místě nikdy nežili a svůj názor si utvářejí pouze z médií.

Reference

1. Waal Thomas De: Černá zahrada. Arménie a Ázerbájdžán v míru a za války. Academia 2012, 1. vydání. ISBN 978-80-200-2072-7.
2. Обыкновенный геноцид. Операция "Кольцо", весна-лето 1991г. Центр инфoрмации и oбщественных связей аппарата Президента РА 2012. [Filmový dokument na YouTube.]
3. Holding Deirdre, Allen Tom: Arménie a Náhorní Karabach. Turistický průvodce. Bradt Travel Guides Ltd. 2019. Nakladatelství JOTA s.r.o, 1. vydání. ISBN 978-80-7565-567-7.

672