Masakr v Chodžaly 1992

V 19. století začalo carské Rusko rozšiřovat své impérium jižním směrem na Kavkaz. Kavkaz byl tehdy osídlen velkým počtem autochtonních národů, které se v případě vpádu cizích armád dokázaly spojovat a invazi čelit. Jak je pro Rusko typické, rozhodlo se tradičně řešit invazi genocidou převážně civilního obyvatelstva. Ze 16 miliónů Kavkazanů bylo podle historiků (Baar) povražděna rovná polovina, to jest 8 miliónů lidí. Tři milióny Čerkesů byly vyhlazeny z 97%. Z jednoho miliónu Čečenců zůstalo pouhých jedno sto tisíc.

Po bolševické revoluci ruská tyranie pokračovala. V dubnu 1920 Rudá armáda leninského Ruska přepadá Ázerbájdžán, kde rozpoutává krvavý masakr, kterému padnou za oběť desetitisíce obyvatel všech národností. Leninské Rusko mladou demokracii Ázerbájdžánu likviduje, území anektuje a na anektovaném území vyhlašuje „Ázerbájdžánskou socialistickou republiku“ pod diktátem Moskvy.
Arménská demokracie byla rozdupána v listopadu 1920 leninským Ruskem, a to invazí a násilným svržením demokratické vlády. Za necelý jeden měsíc byla celá Arménie obsazena Rudou armádou a leninským Ruskem anektována.
Invaze Rudé armády do Gruzie proběhla od 15. února do 17. března 1921. Ruská dezinformační mašinerie invazi a okupaci Gruzie dodnes prezentuje jako „internacionální pomoc rolnicko-dělnické revoluci“, která měla v Gruzii vypuknout. Ve skutečnosti se v Gruzii žádná revoluce nekonala.

Následovalo založení Čeky Dzeržinským a odvlékání miliónů do Leninem a Trockým založených gulagů (nikoliv Stalinem, jak se mnozí domnívají). Pak přišel teror za Stalina a deportace spojené s transporty smrti a hladomorem (Karačajevců a Kalmyků 1943, Kabardinců a Balkarců 1944).
V únoru 1944 deportace přerostly v genocidu Čečenců a Ingušů (v pořadí již druhou), kteří od první genocidy obnovili původní počet jednoho miliónu obyvatel a byli opět zredukováni na jedno sto tisíc přeživších.
To všechno za masívního gumování mozků marxismem-leninismem povýšeným na „vědecký světový názor“.

V důsledku toho se stupňovala averze porobených národů vůči Rusku podobně jako v Československu po Ruskem zorganizované invazi v roce 1968. V případě porobených národů uvnitř „Sovětského svazu“ navíc odpor proti Rusům posiloval všeobecný úpadek způsobený plánovitým pseudohospodařením podle principů "vědeckého komunismu", který přivedl obyvatelstvo k bídě a celý Sovětský k úpadku a k rozpadu v roce 1991.

V 80. letech 20. století, v období blížícího se rozpadu Sovětského svazu, tak Moskva stála před reálnou hrozbou, že se neruské národy osamostatní, zbaví se kremelské tyranie a Rusko tak přijde o ekonomické zdroje na kterých je existenčně závislé. Rusko by též vojensky zesláblo, pokud by ztratilo možnost na území porobených národů udržovat okupační armády.

Těchto hrozeb si Rusko bylo před samotným rozpadem „Sovětského svazu“ dobře vědomo a rozhodlo se bránit odtržení pro ně tak typickým způsobem. Vyvoláním svárů, konfliktů a válek, které by vytvořily závislost na dodávkách zbraní z Ruska. Současně tím Rusko získá příležitost konflikty přímo řídit dávkováním dodávek zbraní a munice znesvářeným stranám. Právě tímto způsobem Rusko zinscenovalo zejména v Gruzii a Ázerbájdžánu mnoho krvavých konfliktů. Jedním z těch nejtragičtějších je Chodžalský masakr, pojmenovaný po městě, kde ke krveprolití došlo. Masakr se odehrál 26. února 1992.

2. Arméni, Ázerbájdžánci a Náhorní Karabach

Spory mezi Armény a Ázerbájdžánci o Náhorní Karabach sice od konce první světové války existovaly, nicméně nepřesahovaly běžné spory mezi jednotlivými kavkazskými etniky. Arméni i Ázerbájdžánci byli provázáni vzájemnými sňatky a po stránce řemesla a zemědělství byli na sobě ekonomicky závislí. Koncem 80. let nějakou příslušnost k Arménii nebo Ázerbájdžánu nikdo příliš neřešil, s rozpadem Sovětského svazu obyvatelstvo muselo řešit důsledky ekonomického úpadku a sílící bídu. Mnozí měli hlad. O Karabachu prakticky nikdo nevěděl, sovětské sdělovací prostředky o Karabachu neuváděly nic a historie Karabachu se ve školách nevyučovala.

Hlad tlačil lidi do ulic, zejména v Arménii vyvolal protiruské demonstrace, které Rusko dokázalo pomocí nasazených provokatérů psychologicky přesměrovávat. Na jedné z protiruských demonstrací tak davy Arménů začaly křičet „Karabach! Karabach!“, aniž by někdo z nich věděl, co Karabach znamená. Následným organizováním masakrů na obou stranách pak Rusko dokázalo ještě za existence Sovětského svazu vykřesat otevřený ozbrojený konflikt mezi arménsky a azersky mluvícím obyvatelstvem.

Obdobnou metodiku Rusko nasadilo na území Gruzie, kde se mu podařilo vyvolat ozbrojené konflikty mezi Osety, Abcházci a Gruzíny, kteří byli vzájemnými sňatky promíseni stejně jako Ázerbájdžánci a Arméni na území Karabachu. Důvod, proč Rusko potřebovalo vyvolat válku v Gruzii a Ázerbájdžánu a obě země vojensky obsadit, byl prostý. Jak Gruzie, tak Ázerbájdžán začaly po rozpadu Sovětského svazu úspěšně usilovat o stažení ruských vojsk ze svého území. Proto musely být Ruskem aspoň částečně obsazeny.

Arménie se s přítomností ruské armády na svém území smířila, dodnes je ruskými vojsky obsazena a přinucena skákat podle toho, jak Moskva píská. Vojensky i ekonomicky je Arménie dodnes zcela závislá na Rusku. A to jak na dodávkách zbraní a munice, tak po stránce velení. Často publikovaná představa, že Arménie vede válku proti ekonomicky i početně několikanásobně silnějšímu Ázerbájdžánu bez vedení Ruska, je absurdní. Bez ruské organizace, velení a ruských dodávek zbraní, munice a vyškoleného mužstva včetně velitelů by nikdy žádná válka o Karabach nevznikla.

3. Útok na město

Chodžaly bylo na konci roku 1991 a počátkem roku 1992 v držení Ázerbájdžánu. Během přelomu těchto roků se ruským tankům doplněných o Ruskem vyzbrojené „arménské“ jednotky podařilo odříznout Chodžaly od východní oblasti Náhorního Karabachu a přístupu k území Ázerbájdžánu. Chodžaly, které bránilo jen několik desítek dobrovolníků, bylo nejprve obklíčeno.

V noci z 25. na 26. února roku 1992 zahájil 366. motostřelecký pluk ruské armády (tehdy oficiálně armády SNS) dlouho připravovaný kombinovaný útok na Chodžaly – malé ázerbájdžánské městečko ležící v Náhorním Karabachu. Ruské tanky a obrněná vozidla doprovázela pěchota zfanatizovaných (údajně arménských) ozbrojenců vyzbrojených ze skladů ruského 366. motostřeleckého pluku.

K útoku na město s tehdy 6300 obyvvateli Rusko nasadilo přes 90 tanků a bojových vozidel. Útok ruských tanků a zfanatizovaných ozbrojenců na Chodžaly přinutil obyvatele k opouštění domů a nočnímu útěku západním směrem do horské soutěsky. Ruské tanky a zfanatizovaní arménští ozbrojenci neušetřili prakticky nikoho, kdo nebyl schopen z městečka uprchnout. Ti, kteří se dali na útěk, byli útočící rusko-arménskou armádou natlačeni do soutěsky, kde byli očekávání skupinami hrdlořezů, které rozpoutaly další masakr.

Jako výsledek bylo zabito 613 osob, včetně 106 žen, 63 dětí a 70 starších lidí. 1275 obyvatel bylo zajato, osud 150 osob zůstává dodnes neznámý. V průběhu tragédie bylo 487 obyvatel Chodžaly včetně 76 nezletilých dětí zmrzačeno. Osm rodin bylo zcela vyhlazeno, 26 dětí přišlo o oba rodiče a 130 dětí o jednoho z rodičů. Z těch, kteří zemřeli, bylo 56 osob zabito obzvláště krutě. Lidé byli upalováni zaživa, skalpováni, stínáni, byly jim vypichovány oči a těhotné ženy byly bajonety bodány do břicha. Ti, co se vyhnuli kulkám, prochladli a zemřeli.

4. Arménie se hlásí jako pachatel

Rusko se na sérii masakrů včetně Chodžaly po propagandistické stránce předem připravilo. Aby se vyhnulo mezinárodní kritice, dosadilo do „vedení“ 366. motostřeleckého pluku velitele s arménským příjmením. Útoku ruských tanků s ruskými posádkami na město Chodžaly tak „veleli“ velitel druhého praporu 366. pluku Sejran Oganjan, velitel třetího praporu Jevgenij Nabokich a náčelník štábu prvního praporu Valerij Čitčjan. Přitom v ruské (stejně jako v československé) armádě fungoval předpis, že nikdo nesmí sloužit v regionu, odkud pochází. Pokud se tedy v Arménii objevili jako velitelé jednotlivých praporů armády Ruské federace z Arménie pocházející důstojníci s arménským příjmením, není pochyb, že tam byli Moskvou účelově převeleni.

Tehdejší ministr obrany ruskou armádou vojensky obsazené Arménie Serž Sarkisjan po masakru prohlásil: „před Chodžaly s námi Ázerbajdžánci žertovali a mysleli si, že Arméni jsou lidé, kteří by nemohli pozvednout ruku proti civilnímu obyvatelstvu. Ten stereotyp jsme dokázali prolomit. A to se stalo.“.
Za to byl Ruskem odměněn prezidentským křeslem v letech 2008 až 2018. Prezidentským křeslem, které opakovaně získával v prezidentských „volbách“, kde hlasovací lístky byly sypány do uren z připravených beden, takže v mnohých okrscích bylo odevzdaných hlasů více než oprávněných voličů.

Arménie je dodnes vojensky obsazena Ruskem. Ačkoliv mnozí Arméni jsou si vědomi toho, že celý konflikt, který uvrhl Arménii do chudoby, vyvolalo imperiální Rusko, nikdo se to ze strachu před ruskou agresí neodváží veřejně vyslovit. A to včetně novinářů, o vládě a poslancích ani nemluvě. A tak Arménii nezbývá ze strachu před Ruskem nic jiného, než z ruských zločinů na území Ázerbájdžánu obviňovat Ázerbájdžán.

5. Humanitární koridor podle Ruska a Arménie

Na celé tragédii je snad nejvíce zarážející cynismus Ruska a Arménie, které ten faktický pochod smrti, při kterém byli obyvatelé v mrazivé únorové noci bez světla nahnáni do horské soutěsky a tam brutálně zmasakrováni (jako nedávno Ukrajinci v Buče), dodnes oficiálně nazývají „humanitárním koridorem“.

6. Obsazení města Armény

Ruská „politická ekonomie“ podle ruského „vědeckého světového názoru“ uvrhla obyvatelstvo do bídy a hospodářství ke kolapsu. Samozemědělství nebylo schopné uživit městské obyvatelstvo, vypukl hlad, Zkolabovalo zásobování obyvtaelstva elektrickou energií. Opuštěné domy v Chodžaly včetně vybavení a zásob přitáhly davy chamtivců ze sousední Arménie. Část jich přišla rabovat a mnozí si opuštěné domy včetně mobiliáře přivlastnili. Arménie přejmenovala městečko na Ivanyjan.

7. Mezinárodní odsouzení

Ke 21. výročí masakru v Chodžaly vydal 7. února 2013 zahraniční výbor Parlamentu ČR usnesení, ve kterém označil tragédii jako zločin proti lidskosti a vyzval Arménii k ukončení okupace Ázerbájdžánu.

Citace z usnesení (originál v PDF):
„26. února 2013 tomu bude 21 let od masakru v ázerbajdžánském městě Chodžaly, kdy arménské jednotky v tomto okupovaném městě brutálním způsobem usmrtily 613 bezbranných civilistů..
Jednalo se o zločin proti lidskosti, který mnohé vlády zemí světa odsoudily.
Stále však nedošlo k naplnění rezolucí RB OSN 822 (1993), 853 (1993), 874 (1993) a 884 (1993), které vyzývají arménské jednotky k ukončení okupace ázerbajdžánského území.
Zahraniční výbor PS PČR odsuzuje veškeré případy etnických čistek, masakrů a genocidy na bezbranných civilistech, a to bez ohledu na to, kdy a kde byly spáchány. Apeluje na důsledné vymáhání rezolucí přijatých a odsuzujících veškeré podobné činy. V tomto kontextu stále pokládá masakr v Chodžalech za zločin proti lidskosti, který odsuzuje a odmítá. Tímto si připomíná 21. výročí této tragédie a vyjadřuje soustrast ázerbajdžánskému lidu.

Evropský soud pro lidská práva zveřejnil 22. dubna 2010 rozsudek, kde v bodě 87 uvádí: „Zdá se, že zprávy dostupné z nezávislých zdrojů naznačují, že v době dobytí Chodžal v noci z 25. na 26. února 1992 byly stovky civilistů ázerbájdžánského etnického původu během jejich pokusu o útěk zabity, zraněny nebo zajaty arménskými bojovníky útočící na město. Chování osob provádějících útok lze kvalifikovat jako čin zvláštní závažnosti, který se může rovnat válečným zločinům a zločinům proti lidskosti.“

8. Okupace, rabování a ničení

Rusko pod vlajkou Arménie obsadilo a vysídlilo nejen území Náhorního Karabachu, ale navíc značnou část jihozápadního Ázerbájdžánu (viz schematický obrázek výše). Tehdy pouze třímiliónová Arménie neměla tolik obyvatel, kteří by mohli obsazené a vystěhované území osídlit. A tak mnohonásobně větší města než Chodžaly zůstala neosídlená. Průvody lidí z Arménie pak přijížděly a rabovaly, co se dalo. Veškerý movitý majetek z opuštěných domů byl odvezen do Arménie, střechy a části zdiva rozebrány na stavební materiál a do mešity v původně čtyřicetitisícovém Agdamu demonstrativně umístěn chov prasat.

Co se týče samotného Náhorního Karabachu, tak není divu, že Arméni, kteří osídlili domy po zavražděných a násilím vysídlených obyvatel a zmocnili se tak cizího majetku na území cizího státu, mají dnes obavy z dalšího vývoje, protože několikanásobně početnější a ekonomicky mnohem silnější Ázerbájdžán za necelých třicet let vybudoval armádu, která v roce 2020 za pouhých 44 dnů vybojovala většinu Ruskem a Arménií okupovaného území zpět. Sdělovací prostředky pak ukazovaly srdceryvné projevy těch, kteří opouštěli a zapalovali domy, které si sami před třiceti lety přivlastnili a obsadili.

9. Pokus Arménie o anexi jižní Gruzie 2008

Za genocidy Arménů na území Osmanské říše statisíce Arménů prchaly na východ a část jich osídlila jižní Gruzii, kde jim Gruzie poskytli azyl. Arménští uprchlíci zde vytvořili silnou komunitu a jimi osídlené území bylo nazváno Džavachetie.

V roce 2008, když Rusko napadlo Gruzii a obsadilo Abcházii a Jižní Osetii, aby potrestalo (stejně jako Ázerbájdžán) i Gruzii za neochotu ponechat ruská vojska na svém území, se začaly na území Džavachetie tvořit arménské teroristické organizace usilující o připojení Džavachetie k Arménii. Proruská arménská vláda, nejen že tehdy podpořila okupaci severní části Gruzie Ruskem, ale navíc podpořila invazi v Arménii dislokované ruské armády do Gruzie z jihu. S podporou Spojených států se tehdy Gruzii podařilo rodící se prorusko-arménský terorismus likvidovat a invazi ruské armády do Gruzie z Arménie z jihu zabránit. Nepodařilo se ale zabránit invazi a obsazení severní Gruzie Ruskem, které trvá do dnešního dne.

Masakr v Chodžaly, únor 1992

Útok ruských tanků, pochod smrti a masakr v horské soutěsce 26. února 1992

Obsah

1. Pozadí