Následky obsazení a bombardování gruzínského města Gori.
Odkazy: Válka „o Náhorní Karabach“ 1988-1994 Masakr a deportace Arménů 1991 Masakr v Chodžaly 1992

Invaze armády Ruské federace a okupace Gruzie 2008

V srpnu 2008 spustilo Rusko invazi do Gruzie, na kterou se dlouhodobě po vojenské a propagandistko-dezinformační stránce připravovalo.

Válka v Jižní Osetii v srpnu 2008 mnoho politiků a novinářů ze západní Evropy a Severní Ameriky zaskočila. Mnozí o této oblasti slyšeli poprvé. Spekulace, předsudky a hrubá neinformovanost v mnoha případech nahradily podložené informace o pozadí konfliktu. Mnoho politiků, sdělovacích prostředků a „odborníků“ si položilo otázku „kdo zahájil válku“ - Rusko nebo Gruzie?
Jedni obviňovali obě strany stejně, že eskalovaly konflikt a páchaly válečné zločiny. Druzí činili za válku odpovědnou „Saakašviliho a jeho stoupence ve Washingtonu“.
Ruské vojenské přípravě se příliš pozornosti nevěnovalo, zatímco ruský dezinformační aparát fungoval na plné obrátky. Celá politická debata se jeví jako nepochopitelná vzhledem k tomu, že Rusko jasně zahájilo vojenský vpád na gruzínské území, nikoli naopak.

Evropský soud pro lidská práva (ECHR) rozhodl v lednu 2021, že Rusko je odpovědné za porušování lidských práv v týdnech následujících po válce s Gruzií v roce 2008. Separatističtí vojáci podporovaní Moskvou mučili gruzínské válečné zajatce nebo bránili vysídleným Gruzíncům, aby se po válce vrátili domů.[1]

Obsah

Odstrašující případ novináře v roli užitečného idiota,
který označil invazní armádu jako „mírové jednotky“.

1. Ruská válečná lež o potlačování práv menšin v Gruzii

Rusku se podařilo obelhat prakticky celý západní svět, že vojenský útok na Gruzii byl nutný, protože po rozpadu Sovětského svazu začala Gruzie potlačovat práva národnostních menšin. V tomoto případě Abcházů a Osetů.
Vedle této nehorázné lži Rusko úspěšně rozšířilo lež další a to, že na území Abcházie a Jižní Osetie se objevilo „většinou obyvatel podporované separatistické hnutí usilující o odtržení od Gruzie“. Ve skutečnosti takové hnutí ve větším než nicotném rozsahu neexistovalo a to, co většina novinářů nazývá „separatisté“ byly ve všech případech Ruskem zorganizované a těžkými zbraněmi vyzbrojené banditní formace.[14] Stejné banditní formace násilníků a odsouzenců za násilnou kriminalitu ze všech koutů Ruska, které byly nasazeny v Ázerbájdžánu za účelem rozpoutání války „o Náhorní Karabach", pod názvem „zelení mužíčci“ při obsazování Krymu a Donbasu v roce 2014, pod názvem „Wágnerova armáda“ u Bachmutu na Ukrajině v roce 2023 a celá desetiletí v řadě afrických států, kde ničí a rabují co se dá.
Do Jižní Osetie přišly íránské kmeny Osetů (osetsky Irættæ) v 17. století. Po více než třech stech letech mezi nimi a Gruzínci k významným etnickým konfliktům prakticky nedocházelo i z toho důvodu, že po mnohých generacích byli příbuzensky provázáni vzájemnými sňatky. V Gruzii žije několik národností, vedle úřední gruzínštiny se tam mluví různými jazyky (svanetsky, arménsky, čečensky, abcházsky, rusky, osetsky a než došlo k deportaci Meschetských Turků 1944 na příkaz Moskvy i turecky) a k žádnému doloženému potlačování jazyka menšin nedošlo. Zatímco se Gruzie snažila s menšinami vyjednávat, bylo to naopak Rusko, které dělalo všechno možné, aby k žádné dohodě s Gruzií nemohlo dojít. Nastalá situace tak byla věrnou kopií Československa v roce 1938, kdy Henleinova Sudetoněmecká strana na příkaz Hitlera dělala všechno možné, aby k žádné dohodě mezi Prahou a obyvateli Sudet nedošlo a Hitler tak následnou invazi a obsazení československého pohraničí měl na mezinárodním fóru čím odůvodnit. Jak dnes již víme, k invazi došlo v obou případech.
Tvrzení Ruska, že se Oseti chtěli odtrhnout od Gruzie je absurdní i z toho důvodu, že po dvou stech letech měla drtivá většina obyvatel Kavkazu ruské nadvlády a ruského marxisticko-leninského náboženství Ruskem povýšeného na „vědecký světový názor“ plné zuby. Vinou Moskvy obyvatelé žili v bídě, bez proudu, bez silnic, odkázáni na samozemědělství a vzájemnou pomoc. Lze si těžko představit, že by v takové situaci někdo usiloval o rozdělení Gruzie a zpřetrhání svazků s příbuzenstvem, na kterém je existenčně závislým. Stejně těžko si lze představit, že by se významná část obyvatel opravdu chtěla vrátit zpět do bídy pod tyranií Moskvy a dobrovolně umírat po statisících v Afgánistánu za Brežněva nebo na Ukrajině za Putina. (I když se i u nás najdou hlupáci, co něco takového publikují, je otázka, zda by rychle nezměnili názor jako Depardieu, pokud by k tomu mělo skutečně dojít.) Když také v prvních dnech války gruzínská armáda obsadila několik „jihoosetských“ vesnic, nikdo z místních obyvatel neprotestoval a nikdo také nic nenamítal.

1.1 Genocida Abcházů a následky

Situace v Abcházii byla poněkud odlišná, ale i tu dokázalo Rusko využít. Většinu obyvatel Abcházie tvořili Rusové, kteří zaplnili vylidněné území Abcházie poté, co Abcházy v 19. století téměř vyhladili. Původní obyvatelé Abcházie totiž imperiálnímu Rusku silně překáželi, protože spolu s Čerkesy obývali celé severovýchodní pobřeží Černého moře. Toto území chtělo Rusko pro sebe bez původních obyvatel a tak Abcháze i Čerkesy z části zmasakrovalo, po statisících násilím vyhánělo do Osmanské říše a zbývající hrstku vytlačilo do vnitrozemí.[15]
Mnozí potomci těch, kteří hrůzy ruských zvěrstev přežili, nezapomněli a využili toho, že Rusko bylo po prohrané první rusko-čečenské válce (1994-1996) notně oslabené. A tak 15. října 1997 navrhlo národní shromáždění Abcházie přijmout v rámci rezoluce „O deportaci Abcházů v 19. století“ prohlášení, že masové vyhlazování a vyhánění Abcházů do Osmanské říše bylo genocidou - zločinem proti lidskosti. Národní shromáždení schválilo uvedenou rezoluci ve znění, že koloniální politika Ruska způsobila genofondu abchazského národa nenapravitelné škody:
„ Koloniální politika Ruské říše způsobila v letech rusko-kavkazské války (1817 - 1867) a v období následujícím nenapravitelnou škodu lidem Abcházie a jejich genofondu. Za účast v boji za svobodu a nezávislost své země byla část etnické skupiny fyzicky vyhlazena a 80% přeživších bylo vyhnáno do Osmanské říše. V důsledku války a opakovaným represivním opatřením došlo k vypuzení Abcházů z historické vlasti, severozápadní a střední Abcházie byla zcela zpustošena. Zcela vymizely etnografické skupiny a územní společenství Sadzů, Achčipsujců, Ajbgovců, Cvidžů, Pschuvců, Gumců, Cebeldů, Dalců a dalších, jakož i Ubychů, kteří jsou úzce spjati s Abcházi (Abaza) a obývali území mezi řekami Chosta a Šache a většina Abazinů, kteří žili na severním Kavkaze. V Abcházii zůstaly pouze ve formě oddělených etnických enkláv Bzybové, Abchujci a Samurzakanci. Na severním Kavkaze pak Tapanté a Ašcharové. Podle moderního mezinárodního práva je více než 300 tisíc deportovaných Abcházů považováno za uprchlíky. Deportovanou populaci postihly nesčetné katastrofy a utrpení - desítky tisíc lidí se staly oběťmi hladu, chladu a epidemií. Carské Rusko vyhnané Abcháze křivě obvinilo ze „zrady“. Návrat do vlasti jim byl zapovězen. Tisíce Abcházů se pokusily z Turecka vrátit na břehy Abcházie, ale místní správa je poslala zpět. Abcházi, kteří zůstali v Abcházii, byli prohlášeni za „vinné“ a „dočasné“ obyvatele. Neměli právo obývat střední a pobřežní Abcházii a za sebemenší protivládní projev jim hrozilo absolutní vyhnanství. “
Z rezoluce Národního shromáždění Abcházie 15. října 1997[15]  
Když Rusko dosáhlo svého cíle a území od Abcházů vyčistilo, vylidněný prostor obsadili z velké části přivandrovalci ze všech koutů Ruska a z malé části osídlenci ze sousední Gruzie. Potomci Abcházů se tak stali menšinou ve vlastní zemi. Menšinou, která se tak, jako dříve po staletí dále vzájemnými sňatky mísila s příbuznými Gruzíny.
„Prezident“ neuznané „republiky Abcházie“
Sergej Vasiljevič Bagapš
v době války 2008 nebyl žádný Abcház,
ale na první pohled Ruskem dosazený Rus.
Vesnice, spíše celé městečko
Cerovani v Gruzii.
Nově postavené pro uprchlíky
před ruskými okupanty.
Rusko využilo toho, že většinu obyvatel Abcházie tvoří Rusové. Když se rozpad sovětského impéria blížil, Rusku bylo jasné, že se Gruzie od něho odtrhne. V Abcházii si ale Moskva udržela pod kontrolou veškeré ozbrojené složky a postupně získala absolutní kontrolu nad politickým vedením země. Jako „prezidenta“ světem nikdy neuznané „Republiky Abcházie“ Rusko dosadilo bývalého komunistického funkcionáře Sergeje Vasiljeviče Bagapše („prezidentem“ 2005-2011). Do světa pak kremelská továrna na výrobu lží úspěšně šířila dezinformaci, že soudruh „Sergej Vasiljevič“ je etnický Abcház, který „usiluje o nezávislost utlačované Abcházie na imperiální Gruzii“. Je až k nevíře, jak i tak očividný nesmysl jsou schopni západní novináři včetně wikipedie zbaštit a šířit dál.
Lesy papíru tak padly a dodnes padají na reprodukce ruských lží o tom, jak abcházský lid usiluje o nezávislost na Gruzii a touží se uchýlit pod ochranná křídla dobrotivé a mírotvůrné ruské armády, která celý národ téměř vyhladila. Tím, že do funkce „prezidenta republiky Abcházie“ Rusko dosadilo soudruha Sergeje Vasiljeviče a jemu podobné vazaly Ruska, ovládlo politickou moc v zemi. Nebyla tedy žádná válka mezi Abcházií a Gruzií, jak se to většinou deklaruje, nýbrž ryze loupežná válka Ruska proti Gruzii. Na názor nějaké pro Moskvu bezvýznamné menšiny potomků původních Abcházů se samozřejmě nikdo neptal. Jejich názor si moskevská KGB (přejmenovaná na FSB) jako vždy dokázala vyrobit sama a bez nich.
Tak, jako dnes neexistuje žádná autonomní „Čečenská republika“ (rusky Чеченская Республика) pod vládou „prezidenta Kadyrova“ – ve skutečnosti Moskvou dosazeného mezinárodně sankcionovaného zločince – tak neexistuje a nikdy neexistovala „Republika Abcházie“, kterou žádný stát kromě Ruska a Ruskem podplacené Nikaragui a Venezuely neuznal. Z Abcházie tak zůstalo pouze Ruskem uloupené území, když další desetitisíce potomků abcházko-gruzínských obyvatel byly na přelomu 20. a 21. století zčásti vyvražděny zbytek přinucen k novému exodu do Gruzie, kde pro ně Gruzínská vláda musela nechat postavit na zelené louce úplně nové vesnice (viz. například Cerovani na obrázku vpravo).

2. Příprava invaze 2008

Dne 4. ledna 2004 se v Gruzii konaly prezidentské volby, ve kterých zvítězil prozápadní Michail Saakašvili drtivou většinou 96 %. Saakašvili reformuje stát, likviduje postkremelskou korupci, dosahuje hospodářského růstu v desítkách procent a v listopadu 2007 dosáhne po téměř 90 letech stažení ruské okupační armády a opuštění poslední ruské vojenské základny v Achalkalaki. (Ruští okupanti se stáhli částečně do Ruska a částečně do Gjumri v dodnes Ruskem vojensky obsazené Arménii.)
Mezinárodní i domácí úspěchy politiky prezidenta Gruzie Michaila Saakašviliho rozzuřily Rusko natolik, že se rozhodlo (stajně jako v Čewskoslovensku v roce 1968) spustit invazi a obsadit aspoň část Gruzie. Gruzie se tak dokázala zbavit ruských okupantů jen na pouhých devět měsíců.

2.1 Vyzrazení plánu invaze

Rusku se přípravu invaze nepodařilo zcela utajit.
Zahraniční čečenský server "Kavkaz Center" zveřejnil na počátku července 2008, že Čečenci získali utajené informace, že Rusko již několik měsíců připravuje vojenskou operaci proti Gruzii mezi 20. srpnem 10. září 2008 s hlavním cílem vyhnat gruzínskou armádu z Kodorské soutěsky v Abcházii, kterému bude následovat vytlačení gruzínských vojsk a gruzínského obyvatelstva z Jižní Osetie.[2]
Koncem června 2008 ruský vojenský analytik Pavel Felgenhauer (rusky Павел Фельгенгауэр) zveřejnil, že Rusko zahájí válku proti Gruzii na území Abcházie a Jižní Osetie pravděpodobně v srpnu 2008.[3]

2.2 Přesun invazních vojsk do oblasti

Obdobně jako v případě invaze do Československa v roce 1968, kdy Rusko zorganizovalo vojenské cvičení "Šumava", aby pod záminkou cvičení mohlo stáhnout invazní vojska do cílové oblasti útoku, zorganizovalo Rusko na hranici s Gruzií v květnu až červnu 2008 vojenské cvičení "Kavkazská hranice 2008" (rusky Кавказский рубеж 2008), v rámci kterého stáhlo ke gruzínské hranici invazní armádu.

2.3 Provokace a teroristické útoky

Aby Rusko mohlo obvinit ze zahájení války Gruzii, potřebovalo vyprovokovat zásah gruzínské armády.
Děly vyzbrojené oddíly posílené prvním invazním předvojem ruské armády zahájily 1. srpna 2008 na území Gruzie sérii útoků proti gruzínské polici a armádě.[4,11]
Dne 1. srpna 2008 v 8:00 hodin bylo nekonvenční trhavinou vyhozeno do povětří nákladní auto gruzínské policie na silnici nedaleko Cchinvali v Jižní Osetii, při němž bylo pět policistů zraněno.[5,11]
Ve stejný den večer byla zahájena dělostřelba na přilehlé gruzínské vesnice, která pokračovala 2. srpna 2008. Ruskem těžkými zbraněmi vyzbrojené banditské formace (které novináři často označují jako „separatisté“)ostřelovaly gruzínské vesnice Zemo Nikozi, Kvemo Nikozi, Nuli, Avnevi Eredvi a Ergneti. Všechny tyto vesnice byly obývány převážně etnickými Gruzíny a ležely mino tehdejší území Jižní Osetie. (Vesnice Nuli, Avnevi a Eredvi Rusko obsadilo později, takže i tyto se dnes nachází na Ruskem okupovaném území.)
Dne 3. srpna 2008 se v Cchinvali konala tajná porada ruské armády, které se osobně zúčastnil náměstek ministra obrany Ruské federace Nikolaj Pankov (rusky Николай Панков), na jejímž základě byla zahájena evakuace zbylých místních obyvatel (údajně převážně žen a dětí) z oblasti budoucích bojů.[6] Rusko tedy znalo oblast budoucích bojů. Dělostřelecká palba invazního předvoje na gruzínské vesnice pak pokračovala v noci ze 2. na 3. srpna a znovu v noci ze 3. na 4. srpna.
Gruzínské vesnice ostřelované Ruskem
6 dní před hlavní invazí.
Ruská armáda spáchala ekocidu,
když zápalnými bombami založila požár národního parku.
Spáleniště v roce 2014. Foto: vlastní dílo autorů.
Dne 4. srpna 2008 Ruskem dosazený loutkový „prezident“ Jižní Osetie Eduard Kokojty sdělil, že na 300 „dobrovolníků“ dorazilo z Ruska, aby pomohlo v boji proti Gruzínům a dalších několik tisíc „dobrovolníků“ z Ruska ještě přijede.[7]
Ruský tisk 6. srpna 2008 zveřejnil, že ruští Donští kozáci se připravují k boji na území Gruzie (Jižní Osetie)[8], jiný ruský tisk zveřejnil, že ruská armáda zahájila přesun ke gruzínské hranici.[9]
Ruskem organizované a vyzbrojené banditské formace pokračovaly 6. srpna 2008 v minometné palbě na vesnice Eredvi, Prisi, Avnevi, Dvani a Nuli. Hlavní gruzínský vyjednávač Temus Jakobašvili toho dne prohlásil, že po napadení gruzínských vesnic může situaci vyřešit jedině vyjednávání. Jižní Osetie v tu dobu ale byla natolik ovládána Ruskem, že vyjednávání odmítla.[11]

3. Reakce gruzínské armády

Teprve 7. srpna gruzínská armáda zahájila přesun směrem k území Jižní Osetie, aby se pokusila útokům ruských banditských formací za účasti předvoje ruské invazní armády zabránit.
Události následujících dnů obšírněji popsány v reportáži Jaromíra Štětiny s názvem Cchinvali nezničili Gruzínci, ale Rusové.[12]
Rusku tak dlouhodobě připravený plán vyšel, takže mohlo spustit hlavní útok, jehož výsledkem bylo obsazení Jižní Osetie a Abcházie, které trvá dodnes.

4. Obsazení Gori, rabování a zapálení Národního parku Bordžomi-Charagauli

Gori je s 50 tisíci obyvateli páté největší město Gruzie. Ruská armáda obsadila Gori včetně okolí ve dnech 10. až 13. srpna 2008. Dne 12. srpna Rusko spáchalo letecký útok na město. Přes 80 procent obyvatel města před Rusy uprchlo. Hned za první linií ruské okupační armády přitáhly z Osetie bandy chamtivců, které spolu s Rusy (stejně jako o 14 let později na Ukrajině) zabíjely zbylé obyvatele, rabovaly a odvážely co se dalo. Přitom podle Haagské úmluvy musí okupační mocnost zajistit veřejný pořádek a bezpečnost v okupovaných oblastech. Ruská skupina pro lidská práva Memorial označila chování ruských vojáků a banditů „jihoosetské domobrany“ za „pogromy“.
Ruské síly postupovaly dále a došly až do Igoeti na vzdálenost 40 km od hlavního města Tbilisi, kde se zastavily na saouřadnicích 41°59′s.š. a 44°25′ v.d. Od útoku a obsazení hlavního města Rusy patrně zastavil zásah Spojených států, které v případě dalšího postupu pohrozily přímým zásahem vzdušných sil Spojených států. Rusko přitom použilo osvědčený trik, když politické vedení v Kremlu lhalo, že vydalo příkaz k zastavení postupu, ale okupační velitelé příkazy z Moskvy ignorují. Pod nátlakem USA se ruští okuoanti z Gori 22. srpna 2008 stáhli a zanechali za sebou poničené a vydrancované město.
Národní park Bordžomi-Charagauli je národní park o rozloze přes tisíc kilometrů čtverečních, který zabírá přes 1,5 % území celé Gruzie. Ruská armáda v posledních dnech otevřených bojů, kdy již byla přinucena opustit Gori, nasadila maskované vrtulníky a pomocí zápalných zařízení park zapálila. Navzdory turecké a ukrajinské pomoci trvalo hašení požáru celé týdny.
Požár se rozšířil na více než 950 hektarech lesní půdy. Zcela zničena byla plocha o rozloze 250 hektarů a ztraceno bylo 150 000 m³ stojících stromů. V důsledku toho ztratil lesní ekosystém svou ekologickou funkci i komerční hodnotu. V postižené oblasti byly téměř zcela zničeny endemické a další druhy, včetně himálajského tisu, smrku, jedle, borovice, buku, dubu, habru a mnoha druhů lesní zvěře. Značné škody utrpěla i fauna regionu.

5. Mezinárodní reakce

Česká republika tlačila na vyslání mírové mise kterou by vedlo NATO.[12] Polský prezident Lech Kaczyńskipřipravoval návštěvu gruzínské metropole Tbilisi 11. srpna večer, tedy pouhé tři dny po vypuknutí války. Návštěvy se měli zúčastnit i prezidenti Ukrajiny, Litvy, Lotyšska a Estonska. Spolu s Českou republikou zastávaly na půdě NATO stejné názory Polsko, Spojené státy, Velká Británie a Kanada. To vše ale blokovalo Německo, které se jako tradiční posel proruského tábora snažilo spojence přesvědčit, aby své rozhodnutí „přehodnotili ve světle dlouhodobých vztahů Ruska s NATO“.[12]
Tvrdá opatření vůči Rusku prosazovaly pobaltské státy, Polsko, Švédsko a Velká Británie. Britský premiér Gordon Brown vyzval k zásadnímu přehodnocení vztahů s Moskvou. Neuspěl.[13]
Uvalení sankcí EU zablokovaly především Francie, Itálie a Německo.[13]

6. Důsledky okupace Abcházie a Jižní Osetie

Poté, co Rusko vojensky obsadilo Abcházii a Jižní Osetii, uvrhlo tyto země do úpadku a bídy. V roce 2014 zveřejnila ruská novinářka Julia Latynina, že zemědělství Abcházie skončilo v chaosu a rozvalu. Tabák uschl a kukuřice, jako tradičně hlavní potravina, se začala dovážet. Barbarské plundrování lesů ve formě vývozu drahého dřeva zejména do Turecka skončilo, jelikož všechno už bylo vytěženo.
Cestovní ruch spolu s navazujícím maloobchodem byl kdysi v Abcházii jedním z nejdůležitějších odvětví ekonomiky a měl zde také dlouhou tradici. Za časů Sovětského svazu to byla jedna z nejnavštěvovanějších oblastí a patřila do tzv. „Sovětské riviéry“. I toto odvětví ekonomiky je fakticky zničeno. Zdevastované hotely z doby Sovětského svazu, které nikdo neopravuje, nefungující infrastruktura včetně nefungujícího svozu odpadků produkující hejna hmyzu a zápachu a extrémně vysoká kriminalita činí tuto zemi nezajímavou i pro samotné Rusy. Civilní letiště v Suchumi bylo uzavřeno, protože Mezinárodní organizace pro civilní letectví Abcházii neuznává. Poznávací značky na automobilech Abcházie také žádný stát neuznává, takže obyvatelé jsou nuceni se spokojit s nákladními zvířaty, se kterými si ze svobodné Gruzie dováží potraviny a ostatní věci základní potřeby. Správa země je udržována dotacemi z Ruska v desítkách miliard rublů. Pokud Rusko dotace zastaví, hospodářství Abcházie se pravděpodobně zhroutí.)

7. Plíživá okupace a únosy lidí

Uloupené území v roce 2008 Rusku nestačí. Dodnes tedy trvá tzv. „plíživá okupace“, kdy ruští pohraničníci pravidelně posouvají své pozice do gruzínského vnitrozemí, čímž rozšiřují zábor. Ruské tajné služby a banditské formace pod kontrolou Ruska také v okolí praktikují únosy gruzínských občanů, které někdy vrátí za výkupné, někdy krutě mučí a zabijí.[14]
Rusko navíc využívá okupované gruzínské území jako zázemí pro agresi proti Ukrajině.[14]

8. Doslov

Okupace Gruzie proběhla v rozporu se všemi normami mezinárodního práva. Přitom, jak z výše uvedených údajů vyplývá, Rusko dlouhodobě udržovalo Ruskem řízené a vyzbrojené banditské formace na území cizího státu, předem rozmístilo dělostřelectvo na území cizího státu, spustilo dělostřelecké ostřelování cizího státu a zahájilo přesun hlavních invazních sil na území cizího státu ještě předtím, než byla mobilizována gruzínská armáda.
Téměř deset let Rusko chrlilo do světa záplavu lží, že válku zahájila gruzínská armáda a Rusko jen zabraňovalo krveprolití, než v roce 2017 Rusko de facto veřejně přiznalo, že přesouvalo invazní vojska ještě před vypuknutím konfliktu, když několik občanů Ruské federace (M. Džandžgavová, A. Kesjanová, O. Sevastidiová) bylo odsouzeno k vysokým trestům odnětí svobody (7 až 12 let) za to, že před vypuknutím konfliktu telefonicky prozradili svým známým v Gruzii, že Rusko přesouvá invazní vojska ke hranici s Gruzií.
Ačkoliv se jednalo již o druhý případ, kdy Rusko aktivně rozpoutalo konflikt na území cizího státu, který použilo jako záminku k invazi následné okupaci, západní svět byl tímto útokem překvapen a oklamán masívní vlnou promyšlené ruské dezinformace, se kterou se po rozpadu Sovětského svazu dosud nesetkal. Velká část politiků na Západě žila ve vysněné představě, že po pádu bolševismu, komunistické strany a rozpadu Sovětského svazu, se Rusko změnilo k lepšímu.
Rusko si na invazi do Ázerbájdžánu (1992) a Gruzie (2008) prakticky ověřilo, že mu Západ k záboru území cizích států nechává prostor. Západ se nevzpamatoval ani potřetí,když Rusko obsadilo Krym a Donbas (2014) a Německo s Francií ještě obsazené Ukrajině vnutilo tzv. Minské dohody, kterými Rusku nepřímo přenechaly okupovaný Krym a Donbas. Západ se tak částečně iluzí o Rusku začal vzpamatovávat až v roce 2022, když Rusko napadlo Ukrajinu.
Ukrajina a Gruzie nebyly jedinými zeměmi, jejichž obsazení Rusko připravovalo. Rusko dlouhodobě připravovalo invazi a obsazení Estonska a eventuálně Lotyšska a Litvy, ačkoliv tyto země již byly členskými státy NATO. Plán Ruska na tuto invazi byl založen na předpokladu, že Spojené státy a Velká Británie nezahájí jaderný útok kvůli tak malé zemi jakou je Estonsko, čím dojde k porušení smlouvy o kolektivní obraně a následnému rozpadu Severoatlantické aliance. Prohlášení Theresy Mayové v roce 2016, že Británie nebude váhat jaderné zbraně proti Rusku v případě války použít, spolu s rozmístěním vojenských posádek aliančních partnerů na ohroženém území přinutilo Rusko od naplánované invaze do Estonska, Lotyšska a Litvy upustit.

Reference

1. Rusko je odpovědné za porušování lidských práv po válce s Gruzií, rozhodl Evropský soud. Autor: zem, Zdroj: ČTK.ct24.ceskatelevize.cz. 21. leden 2021.
2. Чеченцы расписали сценарий войны России против Грузии. http://mignews.com/news/society/cis/050708_61416_09137.html. [kopie v PDF] MIGnews.com, 5. červenec 2008.
3. Россия начнет войну против Грузии предположительно в августе. Грузия online. online. https://www.apsny.ge/news/1213985330.php [kopie v PDF] apsny.ge, 20. červen 2008.
4. Smoldering Feud, Then War. Champion, Marc. The Wall Street Journal, 16. srpen 2008.
5. Сообщение Ош ССПМ.. Ош ССПМ, 1. srpen 2008. [kopie v PDF]
6. Russia and its Near Neighbours.. Maria Raquel Freire a Roger E. Kanet. Palgrave Macmillan, 2012.
7. В Цхинвали прибыли 300 добровольцев из Северной Осетии.. lenta.ru, 5. 8 2008. [kopie v PDF]
8. Georgia & Russia: The 'Unknown' Prelude to the 'Five Day War. Caucasian Review of International Affairs.. Malek, Martin. CRIA, jaro 2009. [kopie v PDF]
9. Это не конфликт, это – война. 8. srpen 2008.
10. Documented by the Government of Georgia. On the Eve of War. The Sequence of events on august 7, 2008. [PDF Online] 2009.
11. Štětina: Cchinvali nezničili Gruzínci, ale Rusové. Týden.cz 18.8.2008.
12. WikiLeaks: Češi chtěli do rusko-gruzínské války vyslat jednotky NATO Lidovky.cz 22.2.2013.
13. EU se na sankcích vůči Rusku neshodla Lidovky.cz 1.9.2008.
14. Výročí ruské agrese a ruská okupace území Gruzie Lidovky.cz 7.8.2020.
15. ДЖИНДЖОЛИЯ, С. Правительства Кабардино-Балкарии, Абхазии и Адыгеи о геноциде 1997-10-15 [cit. 2023-04-04]. [kopie v PDF (ru)]
© Albastová Zajnap, Muška Karel, 13.3.2023 315